Review - Nemám žádné jméno

Autorka: Dagmar Hilarová

Žánr: Autobiografie

Rok vydání: 2012

Počet stran: 96

Nakladatelství: Fragment

Anotace:

Neuvěřitelný příběh české básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové. Krátce před patnáctými narozeninami byla transportována do terezínského ghetta a strávila zde více než dva roky. 
Knihu vydala pod svým jménem nizozemská spisovatelka Miep Diekmann, která si autorství neprávem přisoudila poté, co jí skutečná autorka důvěřivě svěřila svůj rukopis. Po více než třiceti letech vychází autorské dílo Dagmar Hilarové, které získalo již tři významná literární ocenění, v českém jazyce, jak si to vždy přála.

Tímto chci poděkovat nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku!

Nahlédněme do velmi důležité části historie z pohledu ženy, která byla ve svých šestnácti letech uvězněna v Terizíně. Kniha sama o sobě je velice krátká. Přesto se v ní nenachází pouze příběh Dagmar Hilarové. Jak je známo, původně byla kniha vydána nizozemskou spisovatelkou, jenž Hilarové učinila výhodnou nabídku. Smlouva však byla psána v národním jazyce Holanďanky, kterému Hilarová nerozuměla. Česká autorka tak podepsala smlouvu o úplně jiném obsahu a problém je na světě.

Příběh knihy Nemám žádné jméno, než byla konečně vydána, je popsán na několika stránkách. Kniha si prošla hodně trnitou cestou a autorka se českého vydání bohužel nedožila. Přesto se její syn nevzdal a bojoval za vydání knihy pod jejím jménem.

Následně po příběhu knihy konečně přichází na řadu samotný deník, jenž si autorka psala. Překvapivě se zde objevuje i milostný trojúhelník, který jsem já osobně nečekala, jelikož se jedná o skutečný příběh ze života. Při čtení jde poznat, že nebylo snadné o tak těžkém zážitku psát. Některé části se mi zdály mírně zmatené, autorka často přeskakovala z jedné věci na druhou. Ale i tak se jedná o velmi zajímavou a čtivou knihu, která nutí člověka k zamyšlení.

Poslední strany jsou věnovány ukradenému autorství a důkazům, že se jedná skutečně o deník psán samotnou Dagmar Hilarovou a ne vymyšlený příběh Miep Diekmannové, který psala na základě vyprávění, jak uvádí některé výtisky v jiných zemích.

Je pozoruhodné, jak mohly být dva roky života zapsány na tak malém množství stran. Kniha mohla být o něco delší, aby se do ní čtenář mohl plně ponořit. Já samotná jsem tu šanci neměla a vinu bych kladla právě délce knihy. Nemám žádné jméno však stojí za přečtení a nahlédnutí do krutého období druhé světové války.

Mé hodnocení

4/5